Strážný anděl

18. september 2011 at 14:00 | Dark Soul |  Stories
"Co se stalo?"
"Epileptický záchvat a těžký..."
->


"Bere léky!"
"Tak si je asi zrovna nevzala."slyšela jsem vzdáleně, poznala jsem ale, že jeden hlas byl rozčilený a ten druhý zcela klidný.
Snažila jsem se otevřít oči, ale jen jsem neznatelně zamrkala. Zkusila jsem tedy vydat ze sebe nějaká slova, ale vyšel jen těžký vzdech.
Myslela jsem, že si toho nikdo nevšimne, ale naopak se ke ně všichni seběhli.
"Co se děje?" slyšela jsem hysterický hlas svého táty.
"Jen se probouzí!"štěkl po něm doktor.
"Slyšíte mě Petro?"zeptal se.
Dokázala jsem vydat je ehm, hm.., ale to mu asi stačilo. Po chvilce, co mě doktor ošetřil a táta se rozloučil, zůstala jsem sama.
Byla jsem unavená, chtěla jsem spát, ale vzápětí jsem uslyšela vrznutí dveří.
"Kdo..?" zašeptala jsem velmi potichu.
"Něco jako sestřička." zastyděl se hlas mladého kluka.
"Bratříček..?" vydechla jsem, chtěla se zasmát, ale nešlo to.
"Asi." odpověděl.
Chtěla jsem se zvednout, ale zatlačil mě zpět na postel.
"Jméno..." zašeptala jsem.
"Filip..." odpověděl.
Chtěla jsem něco odpovědět, ale přerušil mě s tím, že už musí jít a ať si odpočinu.
Pomoc. Řekla jsem si v duchu a vzápětí usnula.
Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se jednou probudila, někdo kolem mě chodil a uklízel.
Pomalu jsem otevřela oči a uviděla nějakého kluka. Chvíli jsem ho pozorovala, což asi vycítil a otočil se ke mně.
"Ahoj." pozdravil a já poznala jeho hlas.
"A-ahoj.."pozdravila jsem ho nazpět.
"Jak je ?" zeptal s mě.
"Dobrý,už vidím." zasmála jsem se,on se pousmál a sebral se k odchodu.
"Po dvou týdnech v nemocnici jsem konečně mohla jít domů, ještě jsem se chtěla ukázt Filipovi, ale nikde jsem ho nemohla najít.
Byla noc, když jsem se probudila a uviděla ho u své postele. Hrozně jsem se lekla, protože kolem něj bylo bílé světlo.
"Neboj se !" uklidnil mě.
"A-ale..."
"Pamatuješ si mě ? Asi ano...jen jsem chtěl vědět, jak jsi na tom."
"Děkuju."
Usmál se a já spatřila jeho zářivé zuby, které se blýskaly v úsměvu.
"Co jsi ?"¨
"Zemřel jsem na záchvat, skoro jako ty..." odpověděl.
"Anděl ?"
"To zase ne."
"Duch ?" zkusila jsem to znovu.
"Asi ano..."
"Hodný ?"
"Doufám.." zasmál se.
To už jsem se usmála i já.
"Vezmi si toto." podával mi řetízek.
"Ale..."
"Budu vždy s tebou.." usmál se.
Vzala jsem si tedy řetízek a pověsila jsem si ho kolem krku.
Když jsem zvedla hlavu, už tam nebyl, protože když jsem si ho zapla, zmizel uvnitř něj.
"Děkuju." usmála jsem se a v poklidu znovu usnula.
Když jsem se ráno probudila, ucítila jsem drobný tlak na hrudi, zvedla jsem si řetízek ho k očím a málem se mnou šlehlo.
Uvnitř jsem uviděla samu sebe, jak dostávám záchvat.
Rychle jsem skočila k práškům a jeden si vzala.
"Šikovná." ozvalo se mi v hlavě.
"Filipe ?" pomyslela jsem si.
"Ano ?" ozvalo se nazpět.
"Díky." oddechla jsem si s úsměvem a věděla, že s ním už se mi nic nestane.
Nakonec jsem šla poprvé za ty tři týdny do školy.
 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement